Co s emocemi?

Vnímáš je spíše jako problém nebo dokážeš naslouchat zprávám, které ti přináší?

Všeobecně máme tendenci vyhledávat situace a emoce, které nám jsou příjemné, a těm nepříjemným se vyhýbat. Já bych o tom mohla povídat dlouho. Možná to také znáš. Přijde smutek, hněv, úzkost anebo rovnou pelmel nepříjemných pocitů, ve kterých se ani nedá vyznat a s nimi i první reakce na ně: rychle je zahnat, přehlušit, vyhnout se jim, zabavit se jinak, hodit úsměv a jít dál. Jenže ono to pomůže maximálně jen na chvíli. Emoce jsou totiž našimi posly a neodejdou, dokud nám zprávu nedoručí.

Často nám přináší zprávu o tom, co potřebujeme, co jsme kde přehlédli, kde jsme překročili vlastní hranici nebo kde toužíme být víc sami sebou a jednat i cítit se jinak. A stejně jako ve starých příbězích nezabíjíš posla, který přinesl nepříjemnou zprávu – protože by se tím nezměnilo vůbec nic – nemá smysl potlačovat ani své emoce. 

Jsou lepší způsoby, co s nimi:

🔸 Naslouchat jim.
🔸 Prožít je.
🔸 Projít jimi.
🔸 A pochopit, co nám přišly říct.

Někdy přináší bolest, jindy zmatek nebo strach. Ale za každou emocí je zpráva, která chce být viděna a přijatá. Je to energie v pohybu a když ji zastavíš, zůstane stát a bude tě tížit dlouho. Pokud ji však necháš plynout, začne se proměňovat a zanechá po sobě volný prostor. Uleví se ti. Zpráva byla přijata a posel může odejít, splnil svou misi.

Ve svobodném tanci se emocím často díváme do očí. Neanalyzujeme je, jen je necháváme projít, jsme jejich pozorovatelem, vnímáme je a nasloucháme jim. Dáváme jim tvar, dech i prostor. Ale nenecháváme se jimi ovládat. Po chvilce přichází úleva. Klid. Jasno.

Možná je čas přestat utíkat před tím, co cítíš.
Možná je čas se zaposlouchat.

A to je důvod, proč tančím. Ne proto, aby to vypadalo krásně, ale proto abych slyšela sama sebe.